Minulý víkend jste hráli dvakrát proti Olomouci, přičemž vytěžili jste tři body. Vy ale na tenhle dvojzápas vzhledem ke zranění nebudete vzpomínat v dobrém, že?
Je to tak. Měl jsem zatím na zranění docela štěstí. Snad jediné vážné mě potkalo před nějakými deseti lety, kdy jsem měl vykloubené rameno. Teď mám bohužel poraněnou nohu. Je to škoda, protože k celé situaci došlo pár vteřin před koncem třetiny.
Cítil jste hned po nárazu, že je zle?
Když už hrajete delší dobu, tak po nárazu vždy poznáte, jestliže něco není v pořádku. Byl to i tenhle případ. Okamžitě jsem poznal, že je zle. Naštěstí ale nebyla potřeba operace. Mám sádru a zhruba po čtyřech týdnech uvidíme, co bude dál.
Když není potřeba operace, mohl byste závěr sezony stihnout, ne?
Opatrné prognózy jsou takové, že bych v lednu mohl být zpátky. Ale nikdy nevíte, co se může stát, je třeba být opatrný. Větší komplikaci vidím v tom, že mě teď čeká tréninkový výpadek minimálně čtyři až pět týdnů a není jednoduché se do toho znovu dostat. Po takové době máte ztuhlé svaly a tak dále.
Dá se tréninkovému výpadku alespoň částečně předejít přípravou v domácích podmínkách, nebo jsou naopak pohyby při sledge hokeji natolik atypické, že je zkrátka nasimulovat nelze?
Určité cviky na svaly můžete dělat, já tomu říkám udržování se. Ale pohyb na ledě, kdy používáte břicho a ruce, tak ten se nasimulovat ničím nedá, je nenahraditelný.
Jak se vlastně při rekonvalescenci zabavujete?
Musím říct, že zranění přišlo v nejméně vhodný okamžik za celých 23 let mé kariéry, protože tenhle rok je pro mě pracovně hodně vytížený. Můžu jen ležet a sedět, takže se alespoň věnuji věcem, na které dřív nebyl čas. Momentálně třídím fotky a videa naší rodiny. Je jich hodně, takže nejde o práci na dva dny. (usmívá se)
Člověk si alespoň nostalgicky zavzpomíná, co?
To určitě. Zrovna dělám rok 2017, kdy měla dcerka dva roky, takže se u toho člověk hezky zasměje.
Mimochodem, ačkoliv jste se v sobotu zranil, tak hned v neděli jste byl tým podpořit na tribuně jako divák.
Byl jsem hodně zvědavý, jak si povedou. Hned v sobotu jsem psal kolegovi v obraně Tomáši Machovi, který v sobotu nehrál, že doufám, že mě v neděli zaskočí. On mi odepsal, že určitě ano, tak jsem klukům popřál hodně štěstí a v neděli je šel podpořit alespoň jako fanoušek. Byl to zvláštní pocit, když se belháte o berlích, zatímco kamarády vidíte na ledě.
Nabízí se otázka, jestli jste nervóznější při hře, nebo naopak spíše na tribuně, když hru můžete jen sledovat.
Když hrajete, tak jste vztažený do hry a nic jiného moc nevnímáte. Když se na hru díváte z tribuny nebo ze střídačky, vidíte ji s větším nadhledem. Jako hráč se vždy vztekám, když hraju a z tribuny slyším komentáře typu: Proč nahrál špatně? Proč nevystřelil? Ale když hru sleduju jako fanoušek, tak mám úplně stejné komentáře. (směje se)
Sledge hokeji věnujete 23 let. Jak se tenhle sport v českých podmínkách za takovou dobu změnil?
Když si vzpomenu na naše začátky, přirovnal bych je k narození miminka. (směje se) V podstatě se vším jsme začínali od nuly, nakoupili jsme sice výzbroj, ale věci jako hokejky, sledge nebo hroty jsme si vyráběli doma v dílnách. Jezdili jsme se dívat do Německa, a i podle nich se inspirovali. Každý si věci poté upravoval podle toho, aby seděli přímo jemu. Postupem času se sehnaly sponzorské peníze, takže teď máme hokejky nebo sledge z Kanady. Došlo k profesionalizaci. Jen mě mrzí, že je problém najít další mladé hráče pro sledge hokej. Vybavení máme profesionální, ale hráčů je málo.
Velkou roli hraje asi i tady zpohodlnění společnosti...
Ano, souhlasím s vámi. Není to tak, že by nebyli mladí lidé, lidí je dost, ale opravdu jsou docela pohodlní. Platí to o zdravých i lidech s handicapem. Sledge hokej není jednoduchý sport, není to tak, že byste se šel jen sklouznout na led. Pak od mladých kolikrát slyšíte: Je tam zima, je to u ledu, to já dělat nebudu. Na druhou stranu nějaké mladé hráče u nás máme, i když jich není tolik, nicméně buďme rádi alespoň za ně. Jen doufám, že sledge hokej u nás do budoucna nezanikne.
Když bych se vás zeptal na nejsilnější vzpomínku díky sledge hokeji, jaká by to byla?
Je jich opravdu hodně. Za nejsilnější bych ale možná vybral úplně první gól, který jsem kdysi vstřelil. Bylo to ještě v dobách, kdy jsme trénovali v Česku a jezdili si zahrát třeba do Drážďan nebo do Hannoveru, protože tam byli nejbližší soupeři. Dostávali jsme od nich třeba 10:0, přičemž vzpomínám si, že můj první gól nebyla ani nějaká extra střela, sotva do brány doletěla, ale pro mě šlo o obrovskou euforii. Byl to nezapomenutelný zážitek.
Schoval jste si puk?
Je to dávno, takže už ani nevím, kde skončil, možná ho ale má brácha v síni slávy.
Síň slávy zní vznešeně.
Je to vlastně taková místnůstka, kde máme věci jako poháry, dresy, puky a další artefakty, které se váží ke zlínskému sledge hokejovému klubu. Párkrát za rok se vše vyndává a čistí, aby to nebylo zaprášené.
Vzhledem k tomu, kolik úspěchů už zlínský sledge hokej slavil, tak oprášit všechny trofeje musí být makačka, co?
Jo, je toho hodně. Než člověk všechno vyčistí, tak se u toho i zapotí.
Na fotce zmiňovaná síň slávy zlínského sledge hokeje
Vyhrál jste toho spoustu, je ještě něco, co vás ve sledge hokeji motivuje?
Takových otázek už jsem dostal soustu. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale já jako hráč můžu defacto vyhrát ligu, vyhrát turnaj ve Švédsku, případně vyhrát LAPP CUP, což bylo mým velkým snem. Všechno tohle se mi už poštěstilo, takže motivace jako taková a nakopávák se hledá těžko. Hraju proto, že mě to baví. Nechci prohrávat, rád sportuju a vždy se těším na partu kluků. Jednu věc bych ale přece jen našel. V týmu máme Peťu Stodůllku, který je pořád veden jako aktivní hráč a je mu 63 let. Vždycky mu říkám, že něco takového není možné, tak se ho třeba pokusím překonat. Mám 42 let, takže mě čeká ještě dlouhá cesta. (směje se)
Tak se zhruba za 20 let spojíme a uděláme další rozhovor, který se bude týkat vašeho jubilea, co vy na to?
Určitě! Akorát teda musím říct, že když spoustu let mlátíte hokejkou do tvrdého ledu a jste v zápřahu, tak klouby opravdu bolí. Vnímám to i sám na sobě, takže překonat Peťu Stodůlku bude velmi těžký úkol.
Julina se svým dlouholetým parťákem, brankářem Stanislavem Molkem před utkáním. Ještě s úsměvem :)
Pavel Julina po střetu s Radkem Mikušem krátce před první pauzou
Pavel Julina ze šatny odcházel tak, jako někteří jeho spoluhráči: jen na jedné noze...
O CELÉM PŘÍBĚHU PAVLA JULINY JSME PSALI OBSÁHLE V ROCE 2017, TEHDEJŠÍ ČLÁNEK SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE.
Foto: petrkoval.com
