Zlín centrem sledge hokeje

Zlín – Přestože na vytouženou medaili nedosáhli, vraceli se spokojení. „Konečné páté místo je odrazem naší kvality, na to jsme měli natrénováno. Škoda jen naší katastrofální produktivity v zakončení.

Už těsná prohra s Kanadou ukázala, že medaile nebyla nereálná," potvrdil manažer českého sledge hokeje Vladislav Hamrla, pro něhož to byla po Vancouveru druhá paralympiáda.

„Naším dalším cílem je postup na paralympiádu v Koreji. Do té doby bychom ale chtěli udělat výsledek i na dvou světových šampionátech. Protože ale náš reprezentační výběr je už dost starý, věřím, že se nám nejen podaří udržet, ale i díky poslední velké propagaci kádr ještě omladit," přeje si manažer, který v Rusku sklízel úspěchy na diplomatickém poli.

Skvělé reference ruské a korejské výpravy z nedávných příprav ve Zlíně před paralympiádou navnadily i manažery dalších zemí. „Hodně se o nás zajímali, Korejci i Rusové si to už u nás zamilovali. Věřím, že se nám podaří udělat ze Zlína centrum sledge hokeje.

Nyní již máme tolik přihlášek na náš turnaj v závěru roku, že asi budeme muset odmítat. Na druhou stranu bych velmi rád chtěl k nám dostat národní týmy ze zámoří – Kanadu nebo olympijské vítěze z USA. A zájem tady opravdu je," zakončil natěšen Hamrla.

Český sledge hokejový reprezentant Erik Fojtík:

Na svou účast v Soči nejsem kvůli Putinovi hrdý

/ROZHOVOR/ S valašským kloboukem na hlavě byl český sledge hokejista a rodák z Brumova–Bylnice Erik Fojtík nepřehlédnutelným členem paralympijské výpravy v Soči. Zatímco triumf slavily Spojené státy americké, český národní tým skončil bez medaile. A pro zlínského sportovce to prý zároveň byla derniéra na mezinárodní úrovni.

„Chci končit v plném rozkvětu sil a ne, až mi někdo řekne, že už na to nemám a ať se na to vykašlu," vysvětloval Erik Fojtík, který od 19 let a pádu pod vlak pod vlivem alkoholu žije bez nohou.

Nejste proto zklamaný, že jste se nemohl rozloučit s medailí na krku?

Osobně jsem. Měli jsme na to bojovat i o medaile. Nepovedl se nám hned první zápas s Norskem, kde jsme mohli bodovat. Nevyšel i přes výhru ani se Švédskem. Navzdory porážce se nám naopak vyvedl zápas s Kanadou. S ní jsme přitom ani nepočítali, že bychom uhráli slušný výsledek. Někdy je to ale i o štěstí.

Ale herně jste s Nory i Kanadou na tom nebyli tak špatně, ne?

Už dlouhé roky nejsme produktivní. Nakonec i v samostatných nájezdech to bylo vidět. Hromada z nás v klíčových chvílích selhala. Je to dílo náhody, když se podaří skórovat.

Necítil jste ale na výkonech, že se velmocím přibližujete?

Konkurence vidí, že se přibližujeme. Ale už máme hodně starý tým a v našem sportu není vyhlídka, aby vedle nás rostli mladí hráči. Po pravdě řečeno, ze strany určitých lidí ani není zájem, aby nějací nováčci byli. Do budoucna se proto nedá počítat s tím, že by český sledge hokej hrál o nejvyšší příčky.

O Soči se bohužel mluvilo i v souvislosti s krymskou krizí v Rusku a na Ukrajině. Doléhal spor nějak na atmosféru a fungování her?

O politiku se docela zajímám. A rozhodně nejsem hrdý, že jsem se účastnil podniku země, která porušuje zásady mezinárodního práva. Nicméně chod her narušil bojkot ukrajinských sportovců paralympiády. Nepřišlo mi to jako šťastné řešení. Nejlepší by bylo se zúčastnit a poté do médií říct svůj názor. Pokud se vám navíc podaří urvat medaili, novináři s vámi ještě rádi udělají rozhovor. Tím by měli možnost kritizovat, co se jim zrovna nelíbí.

Už fakt, že se zahájení i ukončení her v Soči zúčastnil Putin (ruský prezident – pozn. aut.), nebyl pro některé z nás tím, na co bychom měli být hrdí. Ze strany šéfa paralympijského výboru Philipa Cravena mi přišlo, že byla jeho pozice, mírně řečeno, podlézavá.

Takže negativní dojmy převažují?

Osobně to vnímám jako velkou kaňku na jinak dobře odvedené práci ze strany dobrovolníků a pořadatelů.

Jak jste byli spokojení s ubytováním?

Bylo na dobré úrovni jako ve Vancouveru. Když jsme tam přijeli, spousta míst byla z větší části vyklizených. Takže k dispizici jsme měli postel, noční stolek a křeslo.Takže holobyt. Ale co víc potřebujete? Připojení k internetu bylo bez problémů. Měli jsme i plátno na rozbor zápasů. Také doprava autobusy a vlaky byla bez potíží. Užíval jsem si to i díky tomu, že umím docela obstojně rusky. Zato anglicky se nedomluvím, což pro mě byla nevýhoda ve Vancouveru.

A strava?

Vepřo knedlo zelo se k nám bohužel nedostalo. (Smích.) Žádné české specialitky rozhodně ne. Ale i tak si na jídlo nemůžu stěžovat. Byla tam kuchyně všech různých kontinentů, od asijské až po mekáč.

Jak vás láká další zimní paralympiáda v Jižní Koreji v roce 2018?

Necítím, že by mě měla potkat. Byli tam matadoři, kteří v mém věku končili. Chtěl bych končit v plné rozkvětu sil a ne, když vám někdo řekne: Ty, víš, už to není ono, raději se na to vykašli. Tohle byl můj poslední podnik.

Slyšel jsem o vás, že jste kdysi na turnaji v Itálii nenasedl do letadla. Nestalo se vám nyní něco podobného?

Ale ne, to je nafouklá historka. (Směje se.) Letěli jsme v roce 2008 na turnaj výkonnostní skupiny B do Barborow v americkém Massachusetts nedaleko Bostonu. Přestupovali jsme v New Yorku, a jelikož musíte přesedat, jet vlakem a ještě se narvat do výtahum, tak jsem tehdy nastoupil do druhého. Zaplať panbůh v době moderních komunikací se to vyřešilo. Zavolal jsem a opět jsme se našli. Řekl jsem jim: Tak, tady mě máte. (Směje se.) Nakonec všechno dobře dopadlo. Když jsem měl letenku v ruce, ke mně jako vozíčkáři přišel asistent a odvezl mě přímo na správné místo.

Autor: Martin Břenek