Život bez... chodidel

Před dvaceti lety si s jeho životem osud ošklivě zahrál.. Při nehodě přišel o obě chodidla. "Ujel" mu je vlak. S fatálními důsledky se však dokázal vyrovnat. Našel zaměstnání, kde handicap nevadí. Stará se o agendu spojenou s prodejem pneumatik a ve volném čase už sedm let obléká dres zlínského sledge hokejového týmu Sedící medvědi. Řeč je o Petru Stodůlkovi z Kroměříže.
"Úraz se mi stal ve třiceti letech. Měl jsem mladou ženu a dvě malé děti. Myšlenky na to, že nemá cenu žít, nepřipadaly v úvahu. Já měl totiž proč žít," vysvětluje dnes dvaapadesátiletý Stodůlka.

Začátky u Medvědů
Na své začátky u Medvědů vzpomíná rád. "Kdysi mi na soutěži tělesně postižených šachistů jeden hráč pověděl o této formě hokeje. Přesvědčoval mě, ať to zkusím. Tehdy mi ale bylo pětačtyřicet a říkal jsem si, že nemá cenu začínat tak pozdě. Navíc před úrazem jsem nehrál ani klasický hokej," zavzpomínal. Nezávazná návštěva jednoho tréninku však nakonec rozhodla. Někdejší aktivní fotbalista se pro netradiční sport nadchl. "Od začátku mi to docela šlo, i když prvních několik tréninků mi museli pomáhat do výstroje. Nevěděl jsem si s ní totiž rady," usmívá se. Ještě před lety se podle něj po ledě jezdilo takřka na čemkoli. Výstroj totiž zdaleka nebyla kompletní. "Viděl jsem třeba tramvajovou sedačku místo sledge. Měla na sobě připevněné nože," popisuje.

Pravidla hry
Ve sledge hokeji se hráči pohybují na takzvané sledgi neboli sáňkách a odráží se konci dvou zkrácených hokejek. "Hodně se blíží normálnímu hokeji. Jsou tam stejná pravidla, branky i puk," přibližuje hráč pravidla sportu. Koníček mu přinesl především řadu nových přátel. "Poznal jsem kamarády s podobnými problémy, kteří si z handicapu dokážou dělat legraci. Člověku pak tolik nepřipadá, že má problém," vysvětluje s tím, že nadhled je skutečně základ. S úsměvem vzpomíná na výlet. "Zastavili jsme na restaurační zahrádce. Nebyla tam ani noha. A pak mi došlo, že my tři společně měli nohy dvě. Tak jsem poznamenal, že tomu moc nepomůžeme," usmívá se s tím, že podobné žertíky jsou na šatně běžné.
K chůzi používá protézy. Než se po nehodě dočkal náhrady, byl odkázaný na invalidní vozík pět měsíců. První kroky však byly náročné. "Ze začátku to šlo hodně těžko. Znovu jsem se začínal učit chodit. Svalstvo bohužel za tu dobu ochablo, a přestože lýtka mi zůstala, nemohl jsem je nijak zapojit, protože v těch místech nemám žádné svaly. Používám jen stehna," vysvětluje. Do protézy připomínající trubku, zasune lýtka.

Troje punčochy
"Na pahýlech musím mít troje vlněné punčochy. Noha v těch místech kvůli nedostatku pohybu totiž neustále hubne," vysvětluje s tím, že navíc se tak brání odírání kůže. Stoprocentně ideální protézu také kvůli povaze zranění ještě neobjevil. "Je to jako chodit neustále v nových botách, které tlačí." Protéza musí být pevná a těžiště mít v koleni. "Nesmí dosednout pahýlem na dno. Hodně by to bolelo, protože mi chybí chodidla, na kterých se rozkládá hmotnost," vysvětluje. V obuvi má zčásti plastová a dřevěná umělá chodidla.
Pro všechny, které potkal podobný osud, má osvědčený recept. "Člověk nesmí přemýšlet o minulosti a litovat toho, co už nemůže, ale naopak uvažovat nad tím, co dokáže. Důležité je žít pouze přítomností a radovat se z maličkostí," uzavírá.